Chapter 1: The Bar Stool Gambit
Vzduch ve sportovním baru byl plný ducha tisíce rozlitých piv, mlhavé směsi starého piva a smaženého jídla. Neonové nápisy místních pivovarů mihotaly prohraný boj s šerem a vrhaly nechutnou záři na odřené dřevěné podlahy, které se trvale lepily na podrážky bot. Za barem řada tlumených televizorů přehrávala sestřihy z různých zápasů a jejich komentář byl vzdáleným šuměním pod duněním konverzace.
Kate s vítězným žuchnutím praštila prázdnou sklenicí o lepkavý stůl, až se okolní lahve zachvěly. „A takhle,“ oznámila s úsměvem na tváři, „se dá uzavřít čtvrtou čtvrtinu.“
Její těsné tílko bylo v dolní části zad a na hrudi tmavé potem, které skládalo ze štíhlé části a mohutných křivek. Prohrábla si rukou vlhké blond vlasy a odhrnula si je z čela.
„Myslíš, jak jsem tou krádeží míč uzavřela čtvrtou čtvrtinu,“ opravila ji Lenka a šťouchla do ní loktem. Její ohnivě rudé vlasy v šeru zářily zářivou barvou. „Prostě se ocitla na správném místě, aby dokončil rychlý protiútok.“
"Detaily, detaily." Kate se zasmála vřele a klidně. "Všechno jde o asistenci, přítelkyně. Připravila jsem tě na slávu."
„Zařídil sis další pivo, to jsi udělal.“ Lenka zastavila procházejícího číšníka a objednala si další dvě. Rozhlédla se po baru a její bystré oči pátraly po davu. „Když už mluvíme o přípravách… teď se nedívejte, ale v deset hodin. Chlap v modré košili. Posledních dvacet minut předvádí úžasnou imitaci sochy, která zírá na náš stůl.“
Kate si dovolila letmý pohled. Stál na druhé straně místnosti, opřený o bar, před ním zanedbaně ležel plný půllitr něčeho tmavého. Nebyl její obvyklý typ – nebyl zrovna atletický, spíš štíhlý, s pronikavým pohledem v očích, který se upíral přímo na ni. Vypadal… zabraně. Jako by se snažil vyřešit složitou rovnici a ona byla bílá tabule.
Odvrátila zrak a na rtech se již mihl slabý, pobavený úsměv. "Vypadá nervózně."
„Vypadá okouzleně,“ ohradila se Lenka škádlivým tónem v hlase. "Jen do toho. Publikum na tebe čeká. Jsi mimo hřiště, je čas přestat driblovat a začít se stýkat."
Tomášovi se začaly svírat prsty z toho, jak pevně svíral své nedotčené pivo. Přišel sem s neurčitým úmyslem sledovat zápas, ale pak vešla ona se svým týmem, vír smíchu a soutěživé energie a celý vesmír baru se naklonil na svou osu.
Byla vysoká, blondýnka a stavěná s jakousi atletickou elegancí, díky níž se každý její pohyb zdá být zároveň nenucený i silný. Vlhká skvrna na jejím tílku, způsob, jakým ovládala prostor kolem sebe – to bylo naprosto zastrašující. On byl programátor; jeho svět byl postaven z logiky a čistého, předvídatelného kódu. Ona byla krásná, chaotická proměnná, kterou nepočítal.
Díval se, jak se směje se svou zrzavou kamarádkou, zvuk prořízl hluk baru a udeřil ho přímo do hrudi. Prostě jdi tam. Řekni něco. Cokoli. Jeho vnitřní monolog se hemžil v šílené smyčce. Ahoj, viděl jsem tě hrát? Ne, moc obecné. Jsi neuvěřitelný? Příliš silný. Jmenuji se Tomáš? Příliš nudný.
Zhluboka se nadechl a plíce mu naplnila vůně chmele a čisticí prostředek s citronovou vůní. Tohle bylo absurdní. Denně se potýkal s pády serverů a složitými algoritmy. Jak ho mohla jedna žena dovést k něčemu takovému?
Pak se na něj přímo podívala.
Bylo to jen na vteřinu, letmý pohled, kterým přelétla místnost, ale stačilo to. V jejím pohledu nebyla žádná podrážděnost, jen klidná, hodnotící zvědavost. Byl to poslední impuls, který potřeboval.
Zatnul čelist a odstrčil se od baru, kde nechal svůj drink. Vzdálenost mezi nimi se zdála jako míle. Jak se k nim přiblížil, cítil jsem na sobě pohledy jejích kamarádek a srdce mu zběsilo bušilo do žeber.
Zastavil se na kraji stolu. Zrzka Lenka se na něj povzbudivě, i když trochu šibalsky, usmála.
„Ahoj,“ řekl trochu drsněji, než zamýšlel. Soustředil se na Kate, na jasnou tvář jejích očí. "Já, ehm… já vlastně neumím chytrou repliku. Jen jsem věděl, že toho budu do konce večera litovat, když nepřijdu a nepozdravím ji. Jsem Tomáš."
Kate se opřela o židli, její výraz byl nečitelný, ale ne nelaskavý. Prohlédla si ho od hlavy k patě, ne s odsuzováním, ale se stejným soustředěným hodnocením, jaké by se věnovala soupeři na kurtu. "Ahoj, Tomáši."
Ta dvě slova visela ve vzduchu mezi nimi. Nebylo to odmítnutí, ale ani pozvání. Byla to výzva. Zkouška.
Získal její pozornost. Teď netuším, co s ní dělat.
Ticho se protáhlo na příliš dlouhou chvíli. Tomáš cítil, jak na něm záleží jen v okamžiku. Snažil jsem se zachytit, myslel jsem jako prázdnou obrazovku. Pak si vzpomněl na její nenucený pohyb předtím, na naprostou kontrolu nad svým tělem v prostoru. Nebyla to jen atletika; byla to jistá inteligence.
„Viděl jsem tu krádež, co jsi udělal,“ řekl spěšně. Lehce kývl směrem k hřišti, které bylo vidět velkým oknem. "Ten na konci. Nebyl jen rychlý. Byl… předvídavý. Četl jsi přihrávajícímu z očí, že? Už jsi se hýbal, ještě než se vůbec pustil do hodu."
Ztichl, náhle si to zjistil, že jeho hlas zněl, jako by analyzoval kód. Ale výraz v Kateině tváři zastavil jeho vnitřní spirálu. Zdvořilý, lehce ostražitý výraz se změnil v upřímné překvapení. Zvedla obočí a na rtech se již objevil pomalý, opravdový úsměv, zcela odlišný od vítězného úsměvu, který měla předtím.
„Většina kluků prostě řekne ‚dobrý záběr',“ řekla teď tišším hlasem, v němž se ozvala nová zvědavost. "Obvykle si čtení nevšimnou."
„Všímám si věcí,“ řekl Tomáš a poprvé od té doby, co k nim přišel, ucítil záblesk vlastní sebedůvěry. Nebyla to ta hlučná, bujará, která naplňovala bar. Byla tišší a konkrétnější. Byla to sebejistota, že má pravdu. „Byl to skvělý logický kousek. Předpověděl jsi výsledek na základě dostupných dat.“
Lenka si odfrkla do piva, ale zněl v něm souhlas. "Nerd! Věděla jsem, že ho mám ráda. Myslí si, že jsi algoritmus, Kate."
Kate se na kamarádku nepodívala. Neustále sledovala Tomáše a na rtech jí stále hrál ten nepatrný úsměv. „Algoritmus, který vyhrává hry,“ řekla.
„Nejlepší, jakou jsem celou noc viděl,“ odpověděl.
Hluk baru jako by kolem nich slábl a zmírňoval se na tupý hukot. Lepkavá podlaha, mihotavé neonové světlo, cinkání sklenic – to všechno ustoupilo a zanechalo jen prostor mezi jejich dvěma stoly, prostor, kterým prošel.
„Takže, Tomáši, co si všímá věcí,“ řekla Kate a opřela se o lokty. Pohyb byl ležérní, ale zaujal ho. „Budeš tam stát celou noc, nebo si sedneš a řekneš mi, jaká další data jsi shromáždil?“
Zaplavila ho vlna úlevy, hřejivá a překvapivá. Podařilo se mu kývnout a přisunul si prázdnou židli ní, protože nohy škrábaly o lepkavou podlahu se zvukem, který pohltil barový hluk. Seděl a pohyboval se opatrně, jako by byl kus složitého kódu, který se může poškodit špatným pohybem.
Chvíli se na ni jen dívali. Neonová záře z nedaleké cedule plzeňského pivovaru zachytila jemné zlaté chloupky na její paži a nenápadný pohyb svalu v rameni, když zvedla sklenici. Měl pravdu. Byla k inteligenci. Fyzický génius.
„Data jsou… zatím neprůkazná,“ řekl a jeho hlas náš stabilnější rytmus. „Ale je tu jedna odchylka. Velká.“
Lenka se naklonila dopředu s bradou opřenou o dlaně, živoucí ztělesnění emotikonu „jen tak dál“. "Jé, to je ale výjimka. To se mi líbí. Je to její procento trestných hodů?"
Tomáš nespouštěl oči z Kate. "Ne. Je to způsob, jakým se pohybuješ, když nejsi zapojen do hry. Když se akce odehrává na druhé straně kurtu. Nejen se díváš. Zpracováváš si to. Nohy nemáš nikdy naplocho. Jsi v neustálém stavu ‚co kdyby'." Odmlčel se a nechal pozorování viset v pivní atmosféře mezi nimi. "Je to, jako bys v hlavě hrál simulaci celé hry v reálném čase. Většina hráčů reaguje. Ty… ty předvídáš. Je to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy na kurtu viděl."
Slova nepřipadla s kýčovitým žuchnutím, ale s tichou přesností pravdy. Nechválil její tělo ani její záběr; chválil motor uvnitř. Mysl, která to všechno poháněla.
Kate se hned neusmála. Upřela mu pohled do očí a poprvé se zdálo, že ta nenucená, sebevědomá maska, kterou nosila, na okrajích změkla a odhalila pod sebou vrstvu upřímného překvapení. Pomalu, hluboce se jí rozlil po krku ruměnec. Podívala se na své ruce, pak zpět na něj a tentokrát byl její úsměv menší, opravdovější, méně určený pro publikum.
„Nikdo to takhle ještě neřekl,“ řekla tišším hlasem. „Obvykle jen říkají, že mám dobrý vertikální skok.“
„Ne,“ řekl a na jeho rtech se mihl náznak sebevědomého úsměvu. "To taky."
Hluk baru se vrátil, vlna cinkajících sklenic a soupeřících hlasů, ale teď to bylo jinak. Bylo to jen pozadí statické elektřiny tiché frekvence, která mezi nimi hučela. Tomáš, jak si Kate pomalu usrkává piva, aniž by se od něj odtrhla. Zjistil, že katalogizuje detaily – jak její palec slabě rytmicky poklepává na kondenzaci na sklenici, malou, téměř neviditelnou jizvu pod levým obočím, jak tlumené světlo odráželo zlaté skvrny v jejích jinak modrých očích.
„Takže jsi programátor,“ řekla a postavila sklenici. „To celou tu… záležitost s výpočetní technikou.“
"S tím zpracováním?" zeptal se a překvapil ho přímý smích. Byl to příjemný pocit.
"Tak, jak ses na mě předtím dívala. Jako bys shromažďovala data." Na rtech se již objevil hravý úsměv. "Bylo to trochu intenzivní."
"Promiňte. Je to profesní riziko. Svět je jen série chaotických, krásných a neefektivních systémů." Neurčitě gestem ukázal na přeplněnou místnost. "Včetně tohoto."
"A co moje hra? Neefektivní systém?"
„Brilantně optimalizovaný,“ opravil mě bez váhání. "Nejelegantnější kód, jaký jsem kdy viděl. Je to… umění."
Slovo tam viselo, prosté a upřímné. Katein úšklebek změkl do něčeho zamyšlenějšího. Sklopila zrak a přejela si prstem po vlhkém povrchu stolu. "Umění, co? Můj trenér mi obvykle říká jen ‚agresivně pragmatická'."
"Vzájemně se nevylučují." Lokl si vlastního piva, hořký ležák ho uklidňoval. Byl tady. Mluvil s ní. A ona poslouchala. „Pragmatismus je funkce. Umění je v provedení. Ta… zbytečná ozdoba, která to dělám dokonalým.“
Lenka tiše hvízdla. "Dobře, oficiálně jsem mimo své síly. Vy dva mluvíte jiným jazykem. Jdu se podívat, jestli se Martinovi skutečně podařilo objednat panáky, aniž by založil oheň." Významně se na Kate podívala, po tváři se jí rozlil široký úsměv, než sklouzla ze stoličky a zmizela v davu.
Byli, ve všech ohledech, sami.
Hudba, pulzující indie-rocková skladba, která si předtím nevšimla, jako by se linula v prostoru, který Lenka uvolnila. Pár lidí poblíž jukeboxu přemísťovalo váhu a přikyvovalo do rytmu.
Tomáš pocítil náhlý, bezohledný impuls. Bylo to pro něj naprosto netypické. Byl to plánovač, myslitel. Ale algoritmus noci ho zaskočil a jeho dnešní obvyklé podprogramy selhává.
Dopil zbytek piva jako rozhodněným cvaknutím postavil sklenici. „To bude hrozný nápad,“ řekl spíš pro sebe než pro ni.
Kate zvedla obočí. "Co to je?"
„Pozvu tě k tanci.“
Zamrkala a pak se jí po tváři rozlil pomalý, nevěřící úsměv. "Tady? Tohle je sportovní bar. Podlaha je doslova lepkavá."
"Jsem si vědom. Proměnné prostředí jsou sub optimální. Ale písnička je dobrá a já s tebou ještě nechci mluvit, a když tu sedím, připadám si jako… čekání." Pokrčil rameny, gesto bylo spíš zranitelné než sebevědomé. "Takže. Hrozný nápad?"
Kate se na něj podívala, opravdu se na něj podívala – na jeho vážně zaťatou čelist, na nervózní naději v jeho očích, kterou se mu nepodařilo skrýt. Rozhlédla se po chaotické, pivem vonící místnosti a pak se vrátila k němu. Zavrtěla hlavou az úst jí unikl tichý smích.
„Jo,“ řekla a sklouzla ze stoličky. "Opravdu hrozný nápad." Natáhla ruku a chytila ho za ruku. Její stisk byl pevný, dlaň lehce mozolnatá. "Pojme."
Jeho ruka byla v té její teplá, jeho stisk překvapivě pevný, když ho vedla houštím stolů. Hudba se změnila, indie-rock ustoupil pomaleji skladbě s těžkými syntezátory a hluboko, pulzující basovou linkou, která vibrovala skrz lepkavé podlahové prkno. Vyhraný taneční prostor byl jen o málo víc než vyklizené místo poblíž jukeboxu, které už obsadilo několik kymácejících se párů.
"Vidíš?" řekla Kate a se k němu čelem, jediným kontaktním místem byly jejich ruce. "Ne optimální."
„Proměnné se dají řídit,“ odpověděl Tomáš tichým šepotem blízko jejího ucha. Nejistě jí položil ruku na pas, jeho dotek byl lehký skrz vlhkou látku jejího tílka.
Čekala neohrabanost, strnulý, šouravý pohyb. Ale když se začali pohybovat, jednoduchým pohupováním ze strany na stranu, zjistil jsem, že jeho rytmus je stabilní, jeho vedení sebevědomé ve svém minimalismu. Nesnažil se ji točit ani předvádět. Jen ji držel, jeho tělo klidně a pevně vystupovalo na pozadí chaotického baru. V jeho postavě skrytou sílu, programátorskou postavu, která byla spíše štíhlá než měkká.
„V tomhle není hrozný,“ řekla s upřímným úsměvem.
„Zpracovávám rytmus jako jakýkoli jiný datový proud,“ řekl s lehkým úšklebkem na rtech. "Vstup. Výstup. Zpětná vazba."
Zasmála se a zvuk se ztratil v hudbě. "Jsi nemožný."
„Jsi předvídatelný/á.“
Lehce se odtáhla a předstírala uraženost. "Prosím?"
„V dobrém slova smyslu,“ rychle upřesnil a jeho ruka se jí nepatrně sevřela pas. "Způsob, jakým se pohybuješ. Je efektivní. Ladný. I tady." Jeho pohled byl intenzivní, znovu si ji prohlížel, ale tentokrát nepůsobil analyticky. Působil obdivně.
Píseň se zrychlila a přešla do dalšího, tentokrát rychlejší, ale oba zpomalili a zastavili se, kouzlo přerušilo měnící se tempo. Svět se jim vrátil – cinkání sklenic, výbuch smíchu z nedalekého boxu, vůně smažené cibule. Chvíli stáli, stále se drželi za ruce, v náhlém tichu mezi nimi.
„Žízeň z práce,“ řekla Kate a konečně mu pustila ruku. Místo na pase, kde předtím držel jeho ruku, cítila podivně chladné.
„To já,“ řekl Tomáš a proplétali se zpátky k baru.
Zabrali dvě nedávno uvolněné stoličky, dřevo bylo ještě teplejší. Tomáš si objednal další dva místního tmavého ležáku a vychlazené skleničky byly vítanou kotvou. Cinkli si s nimi beze slova, tichý přípitek na podivnost večera.
Konverzace teď šla snadněji a plynula s pivem. Mluvili o všem a zároveň o ničem. Řekl jí o chybě v kódu, kterou mu trvalo tři dny najít, a popsal svou frustraci s tak živými detaily, že se přistihla, jak chytá každé slovo. Vyprávěla mu utrpení předsezónní kondice, specifické pálení plic po sebevraždách na hřišti.
„Takže to pro tebe není jen hra,“ poznamenal a přejel prstem po okraji sklenice.
"Je to jazyk," řekla. "Hřiště je stránka. Míč je interpunkce. Všechno ostatní… je to příběh, který společně vyprávíte."
Podíval se na ni, opravdu se na ni podíval, a ona v něm spatřila porozumění, hluboké a bez. "Jo," řekl tiše. "Chápu to."
Ztratili přehled o kolech. Neonové nápisy se rozplynuly v mlhavé svatozáře. Dav kolem nich prořídl a personál začal unaveným, konečným rytmem utírat stoly. Lenka už dávno zmizela a od dveří vítězoslavně ukázala Kate palec nahoru.
Teprve když barman zavolal: „Poslední objednávky!“, Kate šátrala po telefonu. Displej se na vteřinu rozmazal, než se soustředila. "Sakra."
"Cože?" zeptal se Tomáš trochu nezřetelně.
„Je po jedné. Noční tramvaje jsou teď noční můra a já bydlím až na Žižkově.“ Zhroutila se na stoličku. "Taxi bude stát jmění."
Zírala do zbytků piva a realita logistiky se hroutila do teplého, pivem nasáklé bubliny večeře. Byl konec. Ten příjemný, zvláštní, překvapivý večer.
Tomáš chvíli mlčel a prohlížel si svou prázdnou sklenici. Pomalu s ní otáčel na lepkavém baru. „Mám pokoj pro hosty,“ říci neutrálním hlasem. Nedíval se na ni. "Je to jen pokoj. S postelí. A dveřmi. Ty se zavírají."
Kate k němu vzhlédla. Viděla napětí v jeho rameni, jak se připravoval na odmítnutí. Nepoškleboval se. Nepředpokládal. Jen nabízel řešení problému.
"Dveře, které se zavírají, co?" zeptala se a po tváři se již pomalu rozlil úsměv. „To je klíčový prvek.“
„Je to velmi důležitý prvek,“ souhlasil a konečně se podíval do očí. V jeho výrazu byla patrná vlna úlevy. „Jsem odtud asi deset minut chůze. Na Vinohradech.“
Dávalo to smysl. Bylo to praktické. A alternativou byla studená, drahá a dlouhá cesta domů.
„Dobře,“ řekla Kate a jednou přikývla. Rozhodnutí se zdálo pevné. "Dobře. Ukaž mi tenhle legendární pokoj pro hosty."
Noční vzduch je zasáhl jako fyzický šok, chladný a čistý po barovém oparu nasáklém pivem. Zvuky města byly nyní tlumené, jen vzdálené hučení osamělého auta a křupání jejich vlastních kroků na chodníku. Chůze byla tichá, ale nepříjemně. Bylo to ticho dvou lidí, kteří zpracovávali změnu gravitace.
Tomášův dům byl starý vinohradský řadový dům s těžkými dveřmi z tmavého dřeva. Hmatal klíči, kov hlasitě cinkal v tichu. „Domov, sladký domov,“ zamumlal a otevřel dveře do šeré vstupní haly, která slabě voněla leštěnkou a starými knihami.
Jeho byt byl v prvním patře. Byl přesně takový, jak si ho matně představovala: uklizený, ale s pohodlným nepořádkem obydlené mysli. Velký monitor dominoval stůl v obývacím pokoji, kód na černé obrazovce zeleně zářil. Police se prohýbaly pod tíhou technických manuálů a sci-fi románů. Bylo tam ticho, uspořádanost a hluboce to patřilo jemu.
„Dobře, takže,“ řekl v tichu trochu moc hlasitě. Ukázal na krátkou chodbu. "Koupelna je támhle. Můj pokoj je támhle." Ukázal na zavřené dveře. „A tohle…“ Otevřel dveře proti svému. „…je ten legendární pokoj pro hosty.“
Přepnul vypínač. Jednoduchá stojací lampa vrhala teplé, tlumené světlo na malý, dokonale uklizený pokoj. Manželská postel s obyčejnou šedou peřinou. Noční stolek s lampou. Úzká šatní skříň. Byla funkční, anonymní a čistá.
„Má dveře, které se zavírají a tak dále,“ řekl a na rtech se mu mihl slabý, unavený úsměv.
„Je to perfektní,“ řekla Kate a myslela to vážně. Hodila malou tašku na postel. Celodenní pot a zbytky tyčinky již najednou ztvrdly na kůži. "Bože, cítím se lepkavá."
„Sprcha je jen tvoje,“ nabídl okamžitě Tomáš a opřel se o zárubeň.
„Jdi první,“ řekla a mávla rukou. "Potřebuji chvilku, abych se... zastavila."
Přikývl, ale netlačil na to. "Dobře. Budu rychlý."
Zmizel ve svém pokoji ao chvíli později se objevil s balíkem oblečení, nešikovně na ni kývl a vklouzl do koupelny. Zámek tiše zacvakl.
Kate stála uprostřed pokoje pro hosty a poslouchala vzdálené, tlumené šumění vody skrz zdi. Byl to domácí zvuk, intimní ve své normálnosti. Dlouze a pomalu se nadechla, aniž by si to oznámila, že ho zadržuje. Adrenalin, piva, podivného napětí večera konečně ustupoval a zanechával za sebou, bzučivou a úžasnou hrou du. Seděla na kraji postele, matrace pod sebou byla pevná, a čekala.
Voda se vypnula. O pár minut později se dveře koupelny otevřely a vypustily oblak páry, který nesl čistou, ostrou vůni jeho mýdla. Tomáš se objevil v šedém tričku, tmavé a vlhké, místy trčely. Bez tlumeného osvětlení baru, které by zostřovalo jeho rysy, vypadalo mladší a jemnější.
„Všechny jsou tvoje,“ řekl trochu chraplavým hlasem. „Na věšáku jsou čisté ručníky.“
„Díky,“ řekla Kate, vstala a popadla tašku.
V koupelně bylo stále teplo a vlhko. Zrcadlo bylo zamlžené a vzduch byl prosycen vůní jeho sprchového gelu – něco s příchutí cedru a bergamotu. Byla to příjemná vůně. Svlékla se a vlhké tílko se jí s úlevou slouplo z kůže.
Horká voda byla křest. Spláchla špínu z nádvoří a kouře z baru a sháněla ze svalů. Dlouho stála pod proudem vody se zavřenýma očima a nechala hluk v hlavě odtékat spolu s vodou kroužící v odtoku. Použila jeho mýdlo, jeho šampon, neznámé vůně se mísily s jejími vlastními, dočasný, intimní závoj. Když konečně vyšla ven, zabalila se do, měkkého ručníku, cítím se velkého a nového. Svět za zamlženými skleněnými dveřmi sprchového koutu se jí zdá velmi vzdálený.